AHA...

29. července 2013 v 18:57 | Gi. |  Diary
A já si řikala, že jsem šťastná nějak dlouho...
Takže včera jsem přišla o:
peněženku, batoh, všechny doklady, kasr, nůž, vstupenky, hřeben, jelení lůj, deodorant, brýle... a podobně.
takže jsem dneska běhala po úřadech a policajtech jako kretén, protože mám jet do chorvatska, a měla jsem tam jet na občanku.
Kterou mi vydají za čtyři týdny, takže to nestíhám, takže jsem platila miliony za expresní pas.
SKvělé.
Když se daří tak se daří!!!
 

čtvrtá část

3. června 2013 v 22:44 | Gi- |  Obyčejný život
Toto bych chtěla věnovat mým slečnám, kteří komentují tu hrůzu, o kterou se pokouším. Děkuju.

ooOoo

Ten prázdný pocit, když jste na něčí přítomnost zvyklý, musím něčím vyplnit. Toho vola by nahradila i kočka. Osvítilo mě. Koupím si kočku. Hned ráno zajdu do zverimexu a nějakou si vyberu. S touhle myšlenkou jsem usínala.
Probudil mě strašlivý zvuk.


část třetí

11. května 2013 v 14:03 | Gringer |  Obyčejný život
S výrazem zhuleného vytlemeného strýčka mi zašil a obvázal ruku. Vlastně, když už je ta bolest utlumená, nevypadá jako takový idiot... Vlatně má fakt hezkej pokřivenej úsměv. Vypadá jako by se spíš ušklíbal, než usmíval. Jako taková správná svině. NE! Skončila jsi s nimi. Vzchop se.
"Za týden přijďte na kontrolu, kde pracujete?"
"A jak to souvisí s rukou?"

 


část druhá

10. května 2013 v 19:21 | Gringer |  Obyčejný život
věnována Tinushce k dnešním narozeninám.... *MUCK*
.
.
.
Po tom, co zvonil telefon asi po páté, jsem mu to zvedla. Co sakra nechápe na tom, že už s ním nechci být?

"Děvko, chcípni!" a pak to položil. Chvíli jsem stála s otevřenou pusou dokořán, a pak si vzala kýbl zmrzliny a snědla ho na posezení. Na mrazáku je úžasné to, že se v něm věci nekazí.

Když už jsem nemohla dále zůstat doma, oblíkla jsem se, utřela oči a vyrazila městskou dopravou do práce. Na jaře je úžasný, že si člověk může nasadit sluneční brýle, a každému je úplně jedno, jestli brečel minutu, hodinu, nebo jestli vůbec. Prostě jen zívají, opírají se o mastnou tyč a sem, tam nadávají, když jim někdo šlápne na nohu.


První část

8. května 2013 v 18:39 | Gringer |  Obyčejný život

První kapitolu bych chtěla věnovat mé Jane a BaBibě...
Protože s nimi je můj život veselejší.
A také Tinusce, protože mě vždycky podporovala v sebevětších nesmyslech.

.
.
.
Uhodil mě. Bolelo to. Více než ve tváři mě bolelo v srdci.

Tenkrát v baru, když přistoupil, koupil mi pití a pozval mě k tanci, zdál se mi jako frajer. Nastěhovali jsme se k sobě, on pořád pracoval a nestihli jsme se očividně pořádně poznat.

Když o tom tak přemýšlím, vlastně se mi nikdy nelíbilo, jak líbal. Většinou přišel opilý a já ho omlouvala s tím, že když svoje kamarády dlouho neviděl... Pak se s nimi začal scházet každý den. Do práce chodil s kocovinou, o půlnoci mě budil, že si zapomněl klíče. Nepředstavovala jsem si to takhle.

"Neodešla jsem od rodičů, aby mě někdo mlátil!" zbytek dne jsem na něj nepromluvila a šla jsem spát.

Když přišel o práci, a byl pořád doma, jen jsme se hádali.


Obyčejný život

8. května 2013 v 18:34 | Gringer |  Obyčejný život
Milý čtenáři,
aby si mohl pochopit tuhle povídku, musíš znát pohnutky, které mě donutili s ní začít.
Víš... Bylo to naprosto jasné, že musím něco takového sepsat.
A musíš pochopit proč.
Jednoznačně k tomu napomohla jedna písnička. Vždy když ji na táboře zpíváme, mám u toho zvláštní pocit. Nedávno jsem zjistila, že tato písnička doopravdy existuje. Jaké bylo moje překvapení, milý čtenáři... Většinu písniček si totiž vymýšlíme sami. A proto mě to překvapilo.
a tady je:

Úvaha o ZOMBIE

8. května 2013 v 18:15 | Gi. |  Výtvory

Tento článek bych ráda věnovala Tinushce (a těm co si to přečtou), protože ona je mé kritizované já a taky nemá ráda ty ohavné nestvůrky jménem "zombie"


Velikonoce

1. dubna 2013 v 8:58 | Gi. |  Diary

Milá zimo,

JDI UŽ DOPRDELE!

Každý zjevně pochopil, že nemám ráda zimu. Toho bílýho sajrajtu snad nikdy nebude konec.
Zima je hezká... Tak v prosinci. Ale o Velikonocích? Ne děkuju. Kde jsou ty ptáčci, co mě mají budit a já si na ně budu stěžovat?
Kde je sluníčko, na kterým se vyvalím, vezmu si na sebe plavky a budu se učit na terase?
Kde, že jsou? V nedohlednu!
Mimochodem... Moji drazí, bylo mi sděleno, že tohle počasíčko vydrží i v dubnu. JUPÍÍÍÍ!

Seru na zimu. Vaše Gringer

Že bych byla zpátky? Možná

25. března 2013 v 14:58 | Gi. |  Diary
Po dlouhé době jsem si vzpomněla na předchozí slávu... A zjistila jsem, že mi to docela chybí.

Kam dál