část třetí

11. května 2013 v 14:03 | Gringer |  Obyčejný život
S výrazem zhuleného vytlemeného strýčka mi zašil a obvázal ruku. Vlastně, když už je ta bolest utlumená, nevypadá jako takový idiot... Vlatně má fakt hezkej pokřivenej úsměv. Vypadá jako by se spíš ušklíbal, než usmíval. Jako taková správná svině. NE! Skončila jsi s nimi. Vzchop se.
"Za týden přijďte na kontrolu, kde pracujete?"
"A jak to souvisí s rukou?"



"Jestli pracujete rukama, tak budete potřebovat neschopenku."
"Vlastně pracuji jako dělník v uranových dolech." řekla jsem s doktorským pláštěm od krve.
"Výborně, takže to vám napíši neschopenku. A to vás pokousal zmutovaný červ?"
"Ne, bývalý." chtěla jsem dodat pes, který vypadal, jako bývalý. Vážně.
Vykulil oči, a pak se na mě zadíval výrazem "chápu, děláte si ze mě prdel". Vzal nažloutlý papírek a elegantním pohybem ruky tam něco načmáral. Vážně, psal tak rychle, že jsem ani neviděla, že píše jako dobytek. Což ostatně bylo vidět na tom papíře, který mi podal.
"Díky."
"Ještě, abyste nadávala." připomněl mi mojí matku, ta tohle taky říkávala, až mě zamrazilo na zátylku.
Naštvaně jsem vyšla ze dveří tak šikovně, že jsem si dala rukou o futra.
"Do hajzlu!" tolik, k mé návštěvě doktora, který se musel smát až do té doby, než jsem s klením nastoupila do výtahu.
Některý dny bych prostě měla zůstat doma, lehnout si jako teď, pěkně s nohama nahoru, usrkávat Coca Colu a před televizí se ládovat smaženými svinstvy. S tou výjimkou, že se mi do toho sáčku nevešel ten výtvor, co mi na ruce vytvořil pan dokonalý.
Pahýlem jsem sotva dohrábla na dno. Možná by bylo jednoduší, kdybych položila skleničku s Colou a jedla to druhou rukou, ale moje charakterní já se přeci nenechá porazit pitomým sáčkem na brambory.
Vytáhla jsem svůj první ulovený brambůrek a byla hrdá jako nikdy, než mi došlo, že když už sedím u té televize, mohla bych jí taky zapnout. Na to už mi, ale nezbývají ruce.
"Zatracený čokl." Neochotně jsem pustila sáček na sedačku a hmátla po ovladači. Moje snaha ovšem nedopadla moc úspěšně, protože ruka, kterou jsem si uvolnila, měla zavázaný prsty tak šikovně, že jsem nemohla přepnout kanál… Takže jsem musela koukat na nějakou ženskou, co měla zelené šaty jako leprikon a snažila se najít cestu ven.
"Zatracený doktor!" asi mu to půjdu reklamovat. I když to by znamenalo ho vidět ještě jednou. Na něj mám tak náladu, ani ruku zavázat neumí. V ruce mi neustále pulsovalo, jak se krev snažila i přes šití dostat ven, jako by nemohla uvěřit, že nativní řečiště už neexistuje.
Ten prázdný pocit, když jste na něčí přítomnost zvyklý, musím něčím vyplnit. Toho vola by nahradila i kočka. Osvítilo mě. Koupím si kočku. Hned ráno zajdu do zverimexu a nějakou si vyberu. S touhle myšlenkou jsem usínala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama