První část

8. května 2013 v 18:39 | Gringer |  Obyčejný život

První kapitolu bych chtěla věnovat mé Jane a BaBibě...
Protože s nimi je můj život veselejší.
A také Tinusce, protože mě vždycky podporovala v sebevětších nesmyslech.

.
.
.
Uhodil mě. Bolelo to. Více než ve tváři mě bolelo v srdci.

Tenkrát v baru, když přistoupil, koupil mi pití a pozval mě k tanci, zdál se mi jako frajer. Nastěhovali jsme se k sobě, on pořád pracoval a nestihli jsme se očividně pořádně poznat.

Když o tom tak přemýšlím, vlastně se mi nikdy nelíbilo, jak líbal. Většinou přišel opilý a já ho omlouvala s tím, že když svoje kamarády dlouho neviděl... Pak se s nimi začal scházet každý den. Do práce chodil s kocovinou, o půlnoci mě budil, že si zapomněl klíče. Nepředstavovala jsem si to takhle.

"Neodešla jsem od rodičů, aby mě někdo mlátil!" zbytek dne jsem na něj nepromluvila a šla jsem spát.

Když přišel o práci, a byl pořád doma, jen jsme se hádali.




Usnul. Hodil na mě ruku a dělal jako by se nic nestalo. Odhodila jsem ji. Já bych se k tomuhle nepřiblížila. Znechuceně jsem se zvedla, přikryla ho dekou, abych se na něj nemusela při návratu dívat, a odkráčela do koupelny.

Pustila jsem na sebe ve sprše vodu, a snažila se co nejrychleji smít ten pocit. Vzala jsem lahvičku a její obsah rozlila po celém těle. Kůže mě pálila od toho, jak se kartáč snažil dostat ten zážitek z těla, i když jsem moc dobře věděla, že je to jen psychické.

Jestli jsem ho někdy milovala, tak teď srdeční svalovinu nenaplňuje ani náklonnost. Jak z veselé holky, tancující na stole v baru, dokáže udělat žijící mumii, která už se ani netěší do práce?

"Tak fajn!" Vyděsilo mě, jak pevně můj hlas po takové hrůze zněl. Koukala jsem na sebe do zrcadla, jako bych si chtěla dodat kuráže.

"Prostě se odstěhuješ a na nějakou dobu se budeš věnovat práci." Jak jednoduché. Věděla jsem, proč si neustále držím můj bývalý byt se vším všudy.

Ozvalo se chrápání.

"Bože tohle ne." vzala jsem tašky, které jsem nikdy nevybalila a nacpala je zbylými věcmi tak, aby tam po mně nezbil ani kartáček na zuby.

Nemůžu odejít bez vysvětlení. Na papír jsem naškrábala pár smysluplných vět typu "nemůže to fungovat" a zavolala si taxíka. Díky bohu, že existují zadní sedadla, jinak bych byla pohřbená pod kufry.

Podívala jsem se z okna. V té tmě bylo něco tak uvolňujícího. Jako kdyby ze mě sundali opravdu těžký balvan.

Taxikář byl tak laskavý a hodil mé kufry do bláta. "480 korun."

Podívala jsem se na něj, jestli to jako myslí vážně s těmi kufry, a potom co naštvaně zopakoval částku, jsem vyndala z peněženky pětistovku a hodila mu ji na zem.

"Drobné si můžete nechat." zašklebila jsem se a on se slovy typu: "Krávo pitomá" za sebou zavřel dveře a odjel. Jak bych také mohla čekat nějakou pomoc s kufry, že?

Dotahala jsem to všechno z výtahu do bytu, a děkovala bohu, že mi vybral tak krásné místo v nejvyšším patře, a nejdál na chodbě. Zhroutila jsem se na sedačku.

"Alespoň to mám za sebou." dořekla jsem a vytuhla na místě.

Jako kdyby mě někdo přejel parním válcem, jinak totiž nevím, jak popsat ten pocit, když jsem se probudila. Ještě jsem večer zapomněla zapnout vodu a topení, takže jsem celá promrzlá vařila konvici kávy. Ještě, že mám odpolední.

Zapojila jsem všechno, co potřebuji k životu a cítila se jako doma. Což je smutný, protože jsem půl roku svého mrzkého života měla strávit v prostředí, které mělo být mým domovem.

Po tom, co zvonil telefon asi po páté, jsem mu to zvedla. Co sakra nechápe na tom, že už s ním nechci být?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BaBiBa BaBiBa | Web | 21. května 2013 v 13:04 | Reagovat

Doufám, že další pokračování bude veselejší, nebo alespoň méně depresivní.
Jinak to vypadá velmi zajímavě. Jsem zvědavá, jakým směrem se s povídkou vydáš =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama